Vozy DKW řady Front ve válečných službách

Koncem 30. let minulého století představovala vozidla značky DKW páteř lidové motorizace tehdejšího Německa. Podle dobových statistik jezdilo v roce 1938 po silnicích třetí říše celkem 1,305.608 osobních aut, z toho 318.071 o objemu motoru do 1000 ccm. Vozidla koncernu Auto-Union byla zastoupena 305.514 stroji, z čehož na značku DKW připadalo impozantních 233.704 registrovaných aut. Větší celkový podíl na německém trhu měla pouze značka Opel se svými 480.464 automobily. Ostatním nám známým, nebo již zaniklým výrobcům patřila řádově nižší čísla. V kategorii malých vozů hrály tedy dvoutaktní dékávky s předním náhonem bezesporu prim.

       Zdálo by se tedy, že obdobně masivní zastoupení by mohly mít vozy DKW i v armádních službách, ale opak je pravdou. V četných motoristických soutěžích a závodech s brannou tematikou, které byly před válkou nacistickým režimem prostřednictvím organizace NSKK všemožně podporovány, se dékávy umísťovaly velice dobře a měly tak svůj podíl na výcviku řady řidičů pro budoucí válečnou mašinérii. Koncern Auto-Union však pro armádní účely preferoval vozidla jiných dvou koncernových značek, a sice Wanderer a Horch.

       V letech 1934 – 1935 se pokoušel Auto-Union získat vojenské zakázky s DKW F3 Kübelsitzwagen, bylo však vyrobeno jen 224 vozů. Zajímavostí je, že část této série byla vybavena samosvorným diferenciálem a pneumatikami s terénním vzorkem, aby byla zvýšena průchodnost terénem. Ještě později se objevil další pokus o vojenské provedení pohotovostní karosérie, tentokráte na základě DKW F5, ale opět bez větší odezvy. Armádní komise preferovala výkonnější a robustnější vozidla.

        V letech 1932 – 1940 byla tak dodávána německé branné moci (tedy Reichswehru a následně Wehrmachtu) vojenská vozidla Wanderer a Horch s otevřenou pohotovostní karosérií typu Kübelsitzwagen. Šestiválcových Wandererů W11 bylo dodáno 2.844 ks s motorem 2,5 L (1933 – 1936) a 2.714 ks s motorem 3,0 L (1937 – 1941). Mohutných osmiválcových Horchů v provedení 830R bylo pak převzato armádními složkami okolo 4.600 ks (1934 – 1940).

        Kromě toho byla s velkým úsilím vyvíjena unifikovaná řada vojenských vozidel (tzv. Einheits-PKW) lehkého, středního a těžkého provedení. Militarizované verze původně civilních typů se ukázaly ve většině případů jako málo odolné, řada unifikovaných vojenských vozidel zase trpěla přílišnou komplikovaností a s tím spojenou vyšší poruchovostí. Větší a větší popularitu tak získávaly bojové verze vozů KdF, které vyváženou kombinací lehkosti, jednoduchosti, dobré terénní průchodnosti, malé spotřeby a hromadné výroby představovaly pro Wehrmacht tu správnou volbu pro prvoliniová vozidla. Však také pouze typu KdF 82 bylo vyrobeno zhruba 51.000 vozidel. Ale zpět k našim malým dvoutaktům.

        Do skupiny osobních vozidel, přímo určených pro armádní použití (Wehrmachtsfahrzeugen) tedy DKW řady F (Reichsklasse a Meisterklasse) jak již víme nespadaly. Patřily do tzv. doplňkových vozidel (Ergänzungsfahrzeugen), která však představovala ještě při vstupu nacistického Německa do 2. světové války celých 63% všech osobních vozidel ve službách německé válečné mašinérie. Jednalo se v naprosté většině o zrekvírované civilní vozy soukromých osob a firem, které byly zabaveny na základě zákona Gesetz über Leistungen für Wehrzwecke z 13. 7. 1938. Tyto vozy lze na dobových fotografiích poznat podle bílých písmen WH na blatníku (pokud civilní vůz byl přidělen armádě), případně WL (letectvu), či WM (námořnictvu).

       Na malé a subtilní vozy DKW Front tak připadla úloha zabezpečení týlových úkolů. Nejčastěji byly nasazovány u sanitních jednotek, nebo v rámci různých polovojenských organizací, či pracovních oddílů. S otevřením východní fronty se ale situace dramaticky změnila. Jenom za prvních 5 týdnů bojů v Rusku činily ztráty Wehrmachtu na osobních vozidlech 4.772 aut. Jestliže za stejné období bylo německým jednotkám na východní frontě dodáno pouze 337 nových osobních aut a do výzbroje zařazeno 92 kořistních, pak není divu, že časem muselo dojít i na vozidla týlových služeb a ta se začala postupně dostávat i na frontu. Ve výrobě nových vozů DKW F8 se ve válečných letech začaly logicky upřednostňovat užitkové modifikace – dodávky a valníčky.

       Je nutné říci, že především díky své zranitelné překližkové karosérii s dřevěnými výztuhami a koženkovým potahem vozy DKW řady F ve válečných podmínkách trpěly nešetrným zacházením, přetěžováním a klimaticky extrémními podmínkami více, než auta jiných značek. Životnost většiny z nich byla tak poměrně krátká. Vozy DKW Front byly  konstruovány pro upravené cesty, civilní použití a válečné nasazení bylo pro ně ve většině případů zhoubné.

Petr Pokorný

DKW klub

Použité prameny:

- Personenkraftwagen der Wehrmacht – Reinhard Frank, nakladatelství Karl Mueller Verlag

- Vom Dampfkraftwagen zur Meisterklasse – Thomas Erdmann, nakladatelství Autovision

- Volkswagen w II wojne swiatowej – Robert Sawicki, nakladatelství Book International