Rasmussenovy Lažany 2013 dle Jirky Růžičky

Rasmussenovy Lažany – pěkně vypečené

     Vracím se ze služebky po vodních elektrárnách a je pátek hodně, hodně pozdní. Zítra ráno vyrážíme do Lažan a příprava vozů je tentokrát kompletně na Laďovi, bratru mém ve zbrani. Pachtil se tři dny s dékáwkou, u které nás přestal bavit zlenivělý dynamostarter, a po těžkém morálním boji jsme se rozhodli pro předělávku na 12 voltů. Nemám z toho velkou radost a považuji to za lehkou prasečinu, ale v tomto případě skutečně účel světí prostředky. Největší problém byl sehnat slušně vypadající stěračový motorek. Po opáčku z Ohmova a Kirhoffových zákonů to Laďa řeší předřadnými odpory před stávajícím motorkem. Pod palubkou na mě vykukuje slušný přímotop, doufám, že to bude fungovat a nechytnou mi gatě. Minor II Sodomka, kterého jsem Lažanským sliboval již loni, tiše a spokojeně chrní ve stodole. Zhasínám a jdu dělat totéž.

     Ráno = hnus. Málo spaní, zima a déšť. Nadšení z výletu po těch čtyřiceti letech s veterány není pravda jako kdysi, všichni držíme tak trochu pokerskou tvář a víme, že se to zlepší až po pár kilometrech a prvním kafi u pumpy. Dékáwka chytá na ťuk, snad jsem se starteru ani nedotkl a je tu tyntytydyntyn.  Kus hnusu mizí jak mávnutím kouzelného proutku. Pro tenhle pocit to všechno celá ta léta dělám. Spojka, jednička, cvak a jedem.

      Sjíždíme k Plzeňské a v zrcátku pusto, prázdno, kluci se zasekli, tak čekáme. Šárce zazvoní telefon a já ve vteřině vím, že je zle. Laďa stojí v druhé zatáčce od domu s vylomeným kolem. Vracíme se a já si říkám, že ten výlet mohl být delší. Kolo je fakt vyvrácené, poloosa vypadlá a teď nastává ta chvíle, kdy je velení na mně, i když to dělám stále víc nerad. Poloose se zpět nechce ani náhodou, po šikmém kole to jde asi tři metry. Zbývá jich ještě asi třicet. Předek jde na ještěra a na lano a pomaloučku, polehoučku. Po dalších deseti zavání spojka na Laďově  Dášence (Logan), přepřaháme za Ferozu, redukce a krok sun krok, jsme před vraty. Co dál? Velím bleskovku, kluci přeskakují do Jawičky Minora. Přece to nedáme tak levně!

       Jawina na ťuk ryntydyntyn, evidentně s výletem souhlasí, za slabou půlhodinku máme Prahu za zády a svištíme po starý benešovský jupijou. Tihle dva to spolu umí, jezdili spolu po akcích už když jsem byl  malý špunt. V kopci si stačí, po rovině taky, silnice je celkem prázdná, prší drobně a to jim šmakuje. Trošku honíme čas, ale jinak dobrý. Až do půlky votičáku.

        Dékáwka mi prskla trochu vody na přední sklo, hlásí, že bude vařit. Je mi to trochu záhadou, protože nejedeme žádnou střelbu, je zima a prší. Zvolňuju na plynu, půl kiláku a pravý blinkr. Probírám to s Laďou při kropení škarpy, je mu to také divné, ale víc to neřešíme. Voda v chladiči je, tak na trať. Po kilometru jsme tam, kde jsme byli. Šárka hází do ticha, že ten kopec už končí. Znám to tu dobře, holka věř mi, tenhle kopec konce nemá, ten jde až do nebe. Pára jde z vody, nějaká v tom chladiči bejt musí, himl hergot máme to do Lažan sotva čtyři kiláky. Horizont je náš, uf, plachtíme do Miličína, motor chladne, jsme tu.

           Nastává přátelská zdravice, dáváme do placu ranní příběh a vaří se kafe. Lezu na kamenné napajedlo, sezvu účastníky a vynáším náš letošní trumfík. V Lažanech se vyhrávají dorty, tak jsme vymysleli, že letos otočíme tradici. Pořadatelům jsme v Praze nechali za ta leta starání a strádání upéct dort se znakem AUTO UNION a se vším, co k tomu patří. Hlásili jsme dopředu překvápko a snad se povedlo. Při předávce je Honza Týle, zdá se, trochu rozhozenej a to mi dělá dobře.

           Hlavou se mi honí vylomené kolo a celé mi to začíná docházet. Přední náhon, seskok z malého obrubníku, kola v rejdu a záběr s rozjezdem do lehkého protikopce. Když si představím všechny ty vektory síly, co tam v tu chvíli působily, je to jasné. Ségrovka vystřelila a kloub je venku z ramene. Kdybych si chtěl vykloubit vlastní rameno, nemohl bych pro to udělat víc. Laďa mou teorii odkejvává a říká, že už má vymyšleno, jak dostat Sodomku do dílny. Prý to půjde jak po másle.

            Do rozpravy jezdců je slyšet blížící se prapodivný zvuk. Odporné, neuvěřitelné, skandální!!!!!! Do dvora vjíždí čtyřtaktní stokoňová obluda. Dékáwisté nezmatkují, staví se do šiku a Honza jde vypustit psy. Vystupuje dezorientovaný pár a hrne se k občerstvení. Pán zjišťuje, že se ocitli hluboko v týlu nepřítele a neví co dělat. Situace houstne, dav se ozývá. Co sem leze ten podpálenej ventil? Koukej vycouvat, ty synchróne! Padej pryč, ty ojniční vylitá šálo! V poledním slunci se zalesknou vidle. Poslední poznámka pána inspiruje. Strhává z krku bílou šálu a mává s ní o holý život. Ich kamarad, frojndšaft, vivat DKW, vivat M2T! Částečně v nás vítězí humanita. Odkládáme sudlice a vaříme vetřelcům prošlého buřta piliňáka a meltu s kafem ze sušeného lógru a dešťovky. Pán mrská knírem, panička se ošívá, asi jim moc nechutná. Kecám. Jsme přece slušná dvoutaktní společnost. Irena a Jirka Grünfeldovi přijeli vyvenčit svého krásného TR Triumpha a zajedou si s námi kus tratě. Jsou vítáni. Tady si nějak nikdo na nic nehraje a to mám rád.

            Při volné zábavě pod stanem prohlásí Jan, že je asi odstartováno a jde si po svejch. Společnost se po několika minutách začne trousit ke strojům a v poklidu vyjíždí na trať. S neblahým pocitem zlého tušení dolívám do chladiče skoro pět litrů vody. Asi je zle, ale nechci narušovat pohodu a vyrážíme ze dvora. Šárka, jindy bezchybná s mapou, nemá dneska den. Bloudíme hned na rynku a celý den to nebude lepší. Po jedné z bludných otoček hlásím, že se nemůžem chytit, ať kolonu vede někdo jiný. Všichni předstírají nutnou činnost, nebo koukaj, jako když kocour dělá do plev. Chtěj mít šerpu a pendrek jim záleží na tom, jestli bloudíme. Jedou sborem za prvním volem a je jim fajn. Při dalším zakufrování mi Grüňa sděluje, že je ze mě kropičák. Ach jo, to jsem fakt nechtěl slyšet. Zvedám kapotu a je to jasné. Prasklé litinové koleno od hlavy k chladiči. Lepší než cokoli jiného, ale i tohle je prekérka na silnici těžko řešitelná. Probíráme všechnu latinu co známe (chleba, mýdlo, žvýkačka, hořčice). Rozhodnutí je dojet za stálého dolívání do poloviny trasy, kde je hospoda a pauza. Buď mě něco napadne, nebo jedem po obědě volnou zpátky domů. Náladu nám to nekazí, jen nechci odepsat motor.

              Při další zastávce k nám připlachtí Pavel Jelínek na svém Sachsíku v Eskovém rámu. Rád si přerovná přesezenou řiť a vyslechne přitom náš příběh. Koukne na to, řekne: „Máte štěstí, že jedu zrovna kolem,“ a začne štrachat v útrobách Esky. Nevěřím svým očím. Vyndává dvousložkovou plastelínu pro podobné opravy. Aby si nás jó vychutnal, vyndává ještě jednu soupravu od jiné firmy a že prej si můžu vybrat! Nejde to napsat jinak, sedám si na prdel. Totálně vykolejen spádem událostí porušuju základní české pravidlo a čtu návod k použití. Startujeme, jedeme zbylý kousek na obrátku do Kondrace a já jen předu blahem.

               Jsme tu. Vypouštím vodu z bloku a začínám čistit prasklinu. Nejlepší nástroj je otvírák konzerv na mém “oficírmesru“. Modlím se, aby nepřišlo moc radilů z ulice, ale zjišťuji, že doba je již jinde. Většina přihlížejících tápe, v čem se to hrabu, málokdo pozná, že je to asi motor (na to je to prý moc malé) a už vůbec netuší, že když se to pose.., jde to mnohdy opravit před hospodou. S plastelínou v kastlíku tuším, že to dobře dopadne a začínám si opravu užívat. Mám vypuštěno, vyškrábáno, vylezlo slunce a jdu na polívku a svíčkovou. POHODA.

         Pozorovat zdejší personál je pastva pro oči. Hospoda U Matoušků praská ve švech, všichni jedí, pijí, hodují či platí, hosti se spokojeně zvedají, usedají další a mezi tím mumrajem poletují tři číšníci při těle a v letech. Všechny pohyby jsou elegantně účelové, automatické s grácií a lehkostí. Stokiloví chlapi tu baletí jak za nároďák, prostě paráda. Všem nám chutná a Šárka si navíc s plným žaludkem začíná rozumět s mapou. Prima bonus. Kávičku si s dovolením beru ven, jde se modelovat.

           Chvilku mám podezření, že až obě složky spojím, bouchne to jak v akčním filmu, začínám hnětat. Přichází synek, tak mu hmotu předávám, ať se zapojí. Uhněte krásnou žížalu, a to mu úča dala z výtvarky dvojku, já ji tam vpálím a nechám na ní otisky svého palce. Čekáme a čumíme na plastelínu, jestli se náhodou nepromění ve zlato. Vedem řeči s Pavlem, který je zvědavý, jak to dopadne a jestli celý ty leta nevozil pod sedlem nepotřebný šunt. Obdivuju jeho Sachsíka. Říká, že už jezdí druhý motor a pořád ho to baví. Je to velkej jezdič, vím, že ho potkávám všude možně a v Lažanech je skoro inventář. Prostě pacient se stejnou krevní skupinou. Zjišťujeme, že jsme prolezli stejný učňák, proberem kus dobrého i špatného a půlhodina je pryč. Nalívám vodu. U šteftů nešlo plastelínu vtlačit tak, jak bych si představoval. Objeví se malá krůpěj a jinak krásný suchý sucho.

          Skáčeme do vozů a letíme zpět směr Lažany. Za mnou se řítí věčně dobře naladěný a usměvavý Jirka Soukup a mně to nedá, abych chvílemi nepřiložil pořádně pod kotel a nezkusil se utrhnout. Mám o chlup navrch, ale nic přesvědčivého. Musím uznat, že mu dékáwka jde jak pila a vodí ji parádně. Je to svižná spanilá jízda krásnou krajinou.

           Jsme zpátky na dvoře, všichni ve zdraví. Jáchyme, hoď ho do stroje, počítají se výsledky. Soutěžní dotazník vyplňujeme v cíli, víme samozřejmě pendrek, protože jsme se předepsané trasy ani nedotkli. Celá naše kolona je na tom stejně, všichni za námi jeli stylem “ste se doktore zas kochal“. Šárka vykoukala do mapy díru a já střídal půl dne jen tři úhly pohledu, tj. silnice, mapa přes ruku a víčko chladiče. Boj o poslední místo přesto odpadá. Jan po zkušenostech z minulých let udělil cenu útěchy Jirkovi Soukupovi už při zahájení. Jirka nezklamal, jako každý rok vyplnil otázky už před startem a je na maximální počet trestných bodů patřičně hrdý. Opět obhájil. Vyhlášení, tleskačka a Honza dává do placu cenu pro pořadatele. Dort vypadá lákavě, ako hovorí major Terasky „buďe škoda ho zožrať“. Jsme honěni časem, na dort nečekáme. Čeká nás sladkost v podobě stokilometrové cesty domů.

          Zdravice, zatroubení a už jsme na benešovské státovce, na vyhozenou z votičáku valíme osmdesátkou pravou stranou po bílé lajně, abychom nepřekáželi uniformním plasťákům plným elektroniky a čidel. Užíváme si každou kompresi. Za Benešovem při kropicí pauze nabízíme Laďovi s Jířou, že se prohodíme. Přeci jen je už zase zima, začíná krápat a kluci jedou od rána bez bočnic. Nechtěj o tom ani slyšet, zachumlaný do dek si Minorka užívají a nedají ho z ruky.  Chápeme o čem mluví a sestavy se nemění. Je to jízda, až to hvízdá, už padáme z Břežan údolím k Vltavě. Za soutokem s Berounkou odbočujeme na Radotín, natáhnu to ještě alespoň o pár kiláků a vyhneme se Praze. Za pár dní bychom tady potřebovali šnorchl, jedeme po dně budoucího chuchelského jezera.

          A jsou tu garáže, zdraví nás vykloubenej Sodomka. Máme toho dost? Nevím, jak ostatní, ale já bych jel nejradši dál. Třeba noční do Rokycan a zpátky, nebo ještě dál. Světla bludičky, dlouhej čumák před sebou, tahat jí po starý silnici zatáčkami, bolavá prdel, meziplyn, podřadit za dvě, roztočit a do plnejch tam kopnout trojku. A hltat kiláky. Ještě nejsem starej, pořád mě to baví, pořád to miluju.

          Padla tma. Dékáwka i Minorek chrněj v garáži, čumáky pěkně směrem ke vratům, připraveni polykat další prach cest. Sodomka v dílně (opravdu to šlo jak po másle), nový čep na ponku. Zbývá poděkovat. Svatému Kryštofovi – ochránci motoristů, autům a to i tomu, co se nerozbilo v rychlosti a daleko od domova, ale ve stoje a kousek od vrat. Mojí partě a partě z Lažan, protože samo se nic neudělá. Také jednomu pánovi, co se jmenoval Rasmussen, nebo tak nějak.

           Tak lidi, zatím RYNTYNTYDYNTYNTYNTYDYNTYN a nejpozději zase za rok. A nebo radši dřív.

                                                                                              Jirka Růžička

21. Rasmussenovy Lažany

O Lažanech ještě ždibec.

   Původně měl být článek o Lažanech jako takových. Jan Týle mě požádal, abych sepsal, jak tuto akci vidí také někdo jiný než on. Nepíši tyto věci zrovna s nadšením, ne že by mě to nebavilo, ale strašně dlouho se s tím peklím, aby to (snad) mělo nějakou fazonu. Slíbil jsem, že ano, a tak dokud držím tužku, tak jdu na to.

     Obec veteránskou nám prachy dávno rozdělily na dva tábory, ať se nám to líbí nebo ne. Kouknete-li na kalendář akcí, uvidíte jasnou linii mezi honosnou akcí a lidovkou. Ryze sportovní akce zastírající společenský faktor vymřely zcela, nebo se neinzerují, neboť se potácejí na hranici legálnosti.

      Peníze, moc a vliv dělají s lidmi neuvěřitelné věci a jako v jiných odvětvích, tak i v naší branži si spousta lidí myslí, že si může koupit nejen krásný vůz, ale k němu i úctu, slávu, respekt, funkci či přátelství. A možná to někde i funguje.

       Jezdím leta na ty honosné i na lidovky. I na těch honosných jsou lidé, kteří za to stojí a není jich málo. I mezi lidovkáři občas potkáš bestii. Ale ať se to dnešní ztřeštěné době líbí nebo ne, stará moudra stále platí a já ctím přísloví, že chudoba cti netratí a nechci chválit císařovy nové šaty. Je mi líp mezi lidovkáři. Ti lidé mi přijdou čistší, nikam se nedrápou, mají své stroje, které si sami renovují, opravují, hýčkají i proklínají. Jsou to členové rodin, často již děděné a jejich volanty a řidítka jsou plná vzpomínek a dobrodružství. Je to cítit.

       Lažany jsou lidovka. Malá komorní lidovka. Do dvaceti strojů. Týleovic dvorek, skvělé kafe za 8,- , páreček a domácí koláč. Je tu židle venku, lavice u pece, nebo se můžu složit do trávy mezi auta. Panuje tu rodinná pohoda a čůrat se chodí do kopřiv za domem.

        Otázky itineráře nutí člověka vnímat okolí, což není problém, protože tady je jenom krásné okolí. Všude samý okolí. Silnice 2. a 3. třídy, malebné vesničky, které, krize nekrize, jsou rok od roku opravenější a upravenější. Nikde žádná průmyslová zóna, skladová zóna ani žádný fuckmarket. Půl dne se dá zapomenout, v jakém jste století. Tady je prostě radost dělat veteránskou akci. Nemá cenu tahat trať někam dál, protože než to tu všechno projedeme, tak budeme staroušci.

         Doufám, že Honzu a spol. bude pořadatelství bavit ještě dlouhá léta a snad jsem je tímto příspěvkem ujistil v tom, že jejich práce má smysl. Snad to tak cítí i ostatní. Myslím si to. Mně je prostě u Týlů na dvorku o hodně líp než na golfovém hřišti.

                                                                                                                                                                                                            Jirka Růžička

Více fotek najdete na rajčeti: dkwklub.rajce.idnes.cz/234_2013_Rasmussenovy_Lazany/