Akce 2016

Raslaž 2016 dle Juráše

28. 5. 2016 jsem byl s rodiči v Lažanech na akci starých aut a motorek. Kromě veteránů stojí na dvoře karavan s občerstvením a Térou. Před soutěžní jízdou jely děti na projížďku mikrobusem. Pak si všichni vybrali kukly a vydali se na cestu. Naplánoval ji strejda Kutil a vedla po silnicích a silničkách v okolí Blaníku. Soutěžících bylo hodně.

Po cestě jsme plnili úkoly a já byl hlavní fotograf. Taky byla po cestě kamenná věž, ve které byl kovář a mohli jsme zvonit na zvon. Uprostřed cesty byla pro tátu a mámu důležitá chvíle, oběd v Kondraci u Matoušků…  Potom začalo pršet a padaly kroupy, celou cestu jsme měli sundanou střechu, ale teď jsme ji museli nandat. Potom na konci řídil táta. Naštěstí to drahocenné auto nerozbil.

Po návratu bylo vyhlášení vítězů.  V autech byli na prvním místě Petr a Míša Streckerovi, na druhém Míškovi, a na třetím Šimralovi. V motorkách vyhrál Honza Pokorný na Arielu 250, druhý byl Michal Matyska na DKW 200 a třetí se umístil Pavel Jelínek na stroji Eska. Všichni dostali dort a pamětní plaketu.

Vyhlašovali i nejmladšího závodníka, dort od Káji a hliněnou placku od Téry jsem dostal tedy i já.

Bylo to dobrý !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jirka Feitl, 8let

Z pohledu matky:

Co bych pro svého syna neudělala, jízdu autem nemám ani trochu ráda, natož nějakým rozvrzaným starým poloautem, kde vám vlasy, pokud teda nějaké máte, vlají jak o život a na tváři máte úsměv vyhnaný větrem. Vážně super zábava, už se na to těším!

No jo, v kožené kukle, kterou jsem vyfasovala, jsem úplná krasavice, má to alespoň jednu výhodu, po nasazení kukly, už u mě nikdo neřeší nějaké to kilo navíc. Tak fajn, možná ten den nějak přežiju.

Všude jsou týpci v hadrech jak z muzea, takže vybrat si nějaký objekt ke sledování, je skoro nemožné, dobrá tedy, krátit si chvíle pozorováním, neklapne… Tak se snažím vzbudit dojem, že jsem tady taky tak nějak kvůli těm starým autům. Jdu to obejít, hmmm auto, další auto, ještě nějaká auta, alespoň, že nemají stejnou barvu, výtvarně jsem trochu nadaná, tak si v duchu představuji, jak by měla auta stát vedle sebe aby tvořila hezčí barevnou linii… Jéééééé karavan s občerstvením, super, bude tam něco dobrýho, když budu jíst dostatečně pomalu, uteče mi čas do odjezdu rychleji. Tak neuteče, mají tam moc dobré koláče, takže jím jeden za druhým tak rychle, že času je pořád moc moc moc. Ach jo, možná za chvíli nepomůže kukla!

Prcek se vozí v nějakém poloautobuse s děckama, frajera mám zaseklého u karavanu, lidi se přemisťují…. aha, lidi se přemisťují, něco se děje! Všichni se shromáždili kolem Kutila, všichni vědí, kdo je Kutil, tak popis vynechám. Povídá něco k závodu, rozhlížím se po okolí, jo dobrý Prokop – šofér auta, ve kterém také pojedu, je tu, takže poslouchat nemusím, snad po mně cestou nebudou něco chtít?! Když tak budu dělat, že v té super hučce nic neslyším, jo, to je v poho.

Všichni k autům a vyráží se… někam. Zapínám pásek u kukly, snažím se vecpat na zadní sedadlo, má kabela, je trochu objemnější, tak se tam s ní dost mačkám, no a to se sem musí vejít ještě Juráš – osmiletý syn, pro kterého to bude snad zážitek. Ta cesta samozřejmě, ne to, že se musí cpát vedle své matky. Za volant zasedl Prokop, vedle něj se namáčkl „můj milý“, trochu objemnější postavy, takže má ten samý problém jako já. Myslím, že si tu jízdu určitě vychutná, s tím zaklíněným pozadím. Vypadá, že je ale nad věcí, má v ruce nějaké papíry, možná mapu, nevím, ale každopádně vypadá, že tomu co má v ruce rozumí a předává řidiči nějaké své poznatky. Nastartováno, vyrážíme.

Lažanští nám mávají a my vyrazili za ostatními již vyraženými. Prokop je určitě dobrý řidič, určitě by mu Kutil nepůjčil takové černočervené auto, co stojí asi dost peněz a má ho určitě rád. Tak to si říkám, každou zatáčku, když mám oči na vrh hlavy z toho, že zakřivení zatáčky mi nekoresponduje s natočením našeho vozu, říkám si v duchu: ještě Prokope, ještě víc musíš zatočit s tím volantem, nebo z té zatáčky vylítneme. Další zatáčku už si to jen nemyslím, už si to tam vzadu říkám docela nahlas a doufám, že mě Prokop neslyší ale vyslyší. Sakra, co když se naštve a pojede ještě rychleji, no to bych chtěla vidět, to by se to auto snad už rozlítlo do všech stran, ne? To asi rychleji už jet nemůže! No tak ani tohle mi ke klidu vůbec nepomohlo. Kouknu vedle a Jíra taky nevypadá, že by byl z jízdy vyšťastnělej. Alespoň, že mu tam Kutil udělal nějaký pseudopás, jsem trochu klidnější. Snažím se přes hluk motoru, vítr a Jírovu kuklu položit otázku ohledně jeho pocitů, odpověď zní, že dobrý, tak nechápu jeho výraz ve tváři, je určitě stejný jako ten můj a mě to dobrý rozhodně nepřijde! Vpředu si to chlapci užívají, občas něco prohodí, zasmějí se. Takže jsem vážně asi jediná, kdo vidí, že tohle se zábavou nemá nic společného?!

Paráda, zastavili jsme. Něco máme fotit, Jíra se doluje z auta, je to pro dnešek náš fotograf. Někam jde, něco fotí, nasedá, cože? to už to má?Sakra!, pokračujeme v jízdě. Moc času mi na zklidnění mého třasu nedali. Musím na to jinak! Budu se koukat po okolí, kochat se krajinou, ta je tady všude opravdu moc krásná. Jo, to by šlo. Zajeli jsme do nějaké vesnice, kde byla krásná rozhledna. Na rozhledny naše rodinka chodí často, sice trpím při cestě nahoru závratěmi ale ignoruji je, Juráš je má totiž také a já se ho snažím vyburcovat k dosažení cíle, tak si před ním hraji na drsňačku. Někdy to zabere, jindy Jura zůstane dole a já se zbytečně motám vzhůru. Teď to vyšlo! Vousatý, trochu mimoňský pán nás uvítal ve svém království, alespoň vypadal, že tím žije. Byl to kovář s neskutečným citem pro mluvu. Vyprávěl historky, předváděl kovářské náčiní, přednášel o krajině kolem s takovou vášní, že jsem úplně zapomněla, na cestu, která nás ještě čeká. Byla to pohoda. Nejraději bych tam zůstala na pořád. Bohužel rozhledna nevedla do nebes, takže po exkurzi, zpět k autu a frčíme dál.

Cestou jsme se občas potkali s dalšími účastníky závodu, jen jsme na sebe mávli a každý si jel zase po svým. Krátká pauza nastala při technické závadě. Co se dá taky čekat jiného, u takových A U T! Vůbec už nevím jak, ale najednou tam stál Kutil a řešil, co tomu je. Asi to vyřešil, protože jsme po chvíli jeli dál. Dobrá zpráva byla, že už je to jen kousek do hospody na oběd. Nebo byla porucha po obědě? To už nevím, pro mě byla světlá chvilka při obědě, kde jsme potkali kamarády, které bychom tam nečekali, povyprávěli jim zážitky z jízdy, trochu i pyšně, že i my patříme k té skupině veteránistů, co mají ta pěkná auta před hospodou a dali si moc dobré jídlo.

Zatáhlo se, střechu se ale Prokopovi dávat ještě nechtělo, přišlo mu to jako lehký deštíček. Jo lehký deštíček! Ujeli jsme asi padesát metrů a tahali střechu v dešti. S nataženou střechou mi to auto najednou připadalo docela kompletní, tak se mi jelo při kapkách deště o trochu lépe. Můj dobrý pocit netrval dlouho, samá kaluž, bahno z polí a kroupy. Tak jestli tomu doposud něco chybělo, tak snad jen klouzání kol po bahně. Výlet pro mě, jako malovaný. Zastávka, focení, Jíra byl nadšen, kroupy v dlaních, chtěl je vzít s sebou, nadšenec jeden.

Tuhle zatáčku jsem poznala, blížíme se k cíli. Neprší. Na posledních pár metrů si řidič s navigátorem střídají své pozice. Bývalý navigátor je nadšen, že řídí něco tak starého a s úsměvem na tváři vjíždí do vrat Týleovců. I u mě se objevil lehký úsměv, přežili jsme to a jsme suchý. Ještě vyplnit nějaký papír, to jde ale mimo mě, nejsem soutěživý typ, tak dávají kluci hlavy dohromady a něco tam plodí.

Koukám na Jíru, z výrazu usuzuji, že je s výletem spokojen, úsměv se mi prohloubil, jo, jo, úkol matky splněn!

Eva

dkwklub.rajce.idnes.cz/262_2016_Rasmussenovy_Lazany/